„Je to tak nejlepší, manžel se přece také tváří, že je vše při starém, tak mu dejte šanci,“ říkala terapeutka, ke které se jako moderní žena objednala. „ Máte ještě nedospělého syna…“

Ať jde někam, kráva. Sedí s　klienty, povídá si a pije kafe. Bere za to osm set za hodinu. Co jsem od ní vlastně čekala…

Syn jí život také nepozvedne. Starší Jarmila byla vždy spolehlivá, skončila gympl, šla na vysokou, vystudovala fyzioterapii, byla v　pohodě. Přestěhovala se do Klimkovic, má skvělou naplňující práci zejména s　dětmi, úžasného sympatického přítele –

1

dnešní mladí muži jsou ve vztahu kženám někde úplně jinde než generace jejich otců…Kdyby tak bydlela Jarmila blíž…Erika jí ale nechce ani náznakem dávat najevo, že má trable. Má velký cit pro to, když se mamka trápí, a ještě by jí kazila mládí…a to by nikdy nechtěla.

To bude raději chodit k　terapeutce. Možná by mohla zkusit i ta antidepresiva, co jí napsala doktorka. Myslela, že jí napíše jen Neurol, ten už kdysi brala, ale přemluvila ji, ať bere něco nenávykového. Zatím je odložila. Užívání antidepresiv by jí potvrzovalo, že život prohrála, ztratila, vede blbě, nezvládla, neunesla…Kolika slovy se to dá ještě popsat.

---------------------------

Pojede. Už dlouho nejela autem sama. Josef vždy, když řídila, převracel oči, a tak jí řízení auta znechutil. Jsou tam samé zatáčky, ale nesněží a snad to půjde, Nikdo ji nebude buzerovat, jak rychle má jet, jak má řadit, jak má předjíždět, jak má sedět, upravovat rádio…kurník, toto všechno si nechala líbit?

Zabalila si nevyhnutné. Kartáček, pyžamo, náhradní trika a prádlo, ponožky. Knížku. Brýle na čtení. Ani nevěděla, že na víkend stačí tak málo…

Nikdo se s　ní neloučil. Jarmila tento týden nepřijede, Josef „má práci“, Tonda je bůhvíkde. V　bytě je ticho a nepořádek. Kdyby zůstala doma, bude čtyři hodiny uklízet a drhnout.

Nasedla, nastartovala a opatrně vycouvala z　úzkého sídlištního místa. Cestu si pamatuje. Na Újezd. Je tam nalevo ta hospoda s　krásným výhledem. Minule se v ní s　Josefem ošklivě pohádali a od té doby je jí jedno, že tam dobře vaří… a potom zatáčky… Do očí se ji tlačí slzy, téměř nevidí na cestu…Takto to přece nechtěla!…Kde udělala chybu?...Měla být lepší žena!…Měla lépe vařit?...Zůstat doma déle s　dětmi?....Více cvičit, aby vypadala líp?....Přece jen jít na tu plastiku?...Číst tomu Tondovi déle pohádky?...Chodit na další doškolování?...Neměla chodit na ty kurzy proti vyhoření co jim předplácela škola?...

Slzy se už tlačí nepřetržitě, vzlyká, až se vždy zatřese volant, a potom sebou škubne celé auto. Brečí tak nahlas, že není slyšet rádio. Přímo kňučí úzkostí a strachem ze života. Myslela, že takové zvuky mohou vydávat jen hodně zraněná zvířata:

„…..auuuuuuuuu…..auuuuuuu…..auuuuuuu“. Bojí se, že ji uslyší vprotijedoucím autě….

Byly už Křtiny nebo ne? V　každém případě uviděla směrovku s　řešením

PROPAST MACOCHA – rovně.

Nikdy nechápala sebevrahy. Nechápala je slabé slovo. Odsuzovala je. Odplivávala si.

„ Jsou to slaboši, kteří nevědí, co dělají lidem okolo…“ Nezodpovědní. Ubozí. „Jak na to může někdo jen pomyslet? Vždyť si všichni žijeme dobře, nemáme války, nemáme hlad, máme na co si vzpomeneme, naše děti netrpí…“

Teď to chápe. Tak takové to je, mít propast v　sobě. Je to asi zrovna ta její, co je nejhlubší v　Evropě.

Musela se hodně nadechnout, aby u další směrovky

PROPAST MACOCHA - doleva

neodbočila. A potom se nadechla ještě několikrát. Další zatáčky, výjezd na kopec, otevřená krajina, televizní vysílač …

------------------------

LIPOVEC

Opatrně odbočila na polní cestu k　chalupě. Vystoupila, vytáhla batoh, odemkla, pootvírala okna a okenice, zatopila v　peci / ještěže tam na Vánoce nechali koš se dřevem /. Venku je sice teplo, ale tady je zima…Slyší něco?

„ Paní Žomná…paní Žomná…tož poďte na kafe…napekla sem…svadební…na zétra je majou objednané..“ Paní Ševčíková odnaproti. Paní Bohumila. Je jí hodně přes osmdesát, zadýchává se na každém kroku, Erika už si ani nepamatuje všechny nemoci, které měla …opakované mrtvičky, leukémii, špatně slyší, artrotická kolena…Minulý rok jí zemřel manžel. Byli s　Josefem na pohřbu, chalupu tam mají pětadvacet let a jsou to nejbližší sousedé.

2

Proč by nezašla…

„Pozdravpánbů, paní Žomná, že vás ráda vidím. A dneska ste sama? Tož déte si..só dobré…kolik sladíte?“

„Aaaale já se mám dobře…nic mi neschází…Maruška se o mě postará, nakópí, zaveze k　doktorovi, jen te nohe kdebe lépe chodile, už nedondu ani na hřbitov..“ – mluvila v　jednom kuse paní Bohumila a přitom stále něco nosila na stůl.

„…a to si zteho nic neděléte, že ste přejela sama. Co už s　chlapem a s　děckama…Jenda také v　padesáti nevěděl co rópama…na družstvu měl nějakou mladší kozo, a děcka …te vždecke něco scháněly…měla sem čtyři, a přece bela sama. Jak sem to vedržela? Dež belo těžko, modlela sem se a chodila do kostela…dež bylo lehko, tož sem si užívala co život přinésl. Jak mně belo pětapadesát, bela zrovna ta revoluce. Havel na hrad. Znovu sem vstópila do Ledové strany a komunisti už na nás nemohle …To asi ani nevíte…Bela sem tady deset let starostkó. Také mi to bylo divné, ale z　mladých to nikdo nechtěl dělat, a už můj nebohé tchán tade starostoval, zrovna z　této chalupy. Také sem furt někam jezděla. Už to šlo. Zájezde do Prahy, do Vídně, na trhy, na pótě. Bela sem v　Lurdech, ve Fatimě, v　Medžugorí…Sama sem se vepravila, se ženskéma. … Nemosela sem šetřit, vždecke sem ráda pekla, teď bylo všeho, nemosela sem shánět…

Erika už ani moc neposlouchala. Paní Bohumila byla skvělá. Nikdy by nepomyslela, že ji s　propasti vytáhne tato jednoduchá žena, kterou si pamatuje většinou v　zástěře a šátku. Ale také vždy s　úsměvem a snad si nevzpomíná, že by neměla napečeno.

Poslouchala, ukusovala skvělé koláčky, zapíjela horkým turkem, z　okna se dívala do sadu k　sousedům.

Po rozvodu bude chtít chalupu. Zpeněz za překlady, které si odkládá, si ji nechá spravit, aby byla pohodlná, byla tam dobrá kuchyň, teplo, voda. K　oknu směřujícímu k　paní Bohumile si postaví stůl po dědovi. Dá tam notebook a hrníček s　kávou. Koupí si auto –myslí, že se tomu říká čtyřkolka – které sem dojede kdykoliv. Bude překládat, zvát sem kamarádky, co se z　Brna nikam nedostanou, možná něco napíše. Kdyby ji bylo smutno po učení, nebo by byla hlady, ve škole v　Lipovci může pár hodin angličtiny vzít. Vždycky si přála kozy, dokonce má za sebou kurz na výrobu sýrů, ale Josef se tomuto koníčku smál. Paní Bohumila bude určitě vědět, jak na jejich chov. Taky vždy chtěla pěstovat a sušit léčivé byliny. Půjde konečně na ten kurz bylinkářství do Brodku u Konice. V　zimě bude jezdit na Kanáry. Ty jednoduché apartmány jsou levné a z　Vídně je to kousek. Začne se učit španělsky. I minule se v　tom malém městečku – El Cotillo – chtěla domluvit s　paní z　kavárny, ale její angličtina byla na starší jednoduchou paní až moc dobrá a španělsky by to bylo lepší.

Nebude sama pro sebe macechou, ale maminkou….